Prolog

Curator: Helena Todorová, photos by Monika Rygálová

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Jako bychom byli všem na očích, jsou jich tam tisíce, skrývají se za oponou, jaksi nenápadně, pokoutně. Proč se tak šklebí? Chtěli bychom si na chvíli lehnout. A zase to pódium, světla, pozornost. Každý má názor. Co si asi myslí? Začali jsme se možná až příliš soustředit na očekávání druhých. Jak máme ale sami sebe utvářet bez společnosti, která představuje to, z čeho jsme vzešli?

Ve výstavě nazvané Prolog je předurčeno dějství příběhu, jehož konec je zatím nejasný. Neodehrává se tu nic menšího než vnitřní souboj se světem umění, jeho interními strukturami a nastaveními. Umělectvo se na centrálním obraze zjevuje ležící, zcela vyčerpáno. Okolo něj jsou všichni ostatní, kteří jej soudí: mohou představovat poučené diváctvo, nezaujaté pozorovatele, zaryté kritičky či kritiky nebo zkrátka ty, kterým je umění absolutně jedno. Možná jsou to zrovna oni, kteří nastavují kontury kulturního světa, v němž se pohybujeme. Snad i proto jsou obrazy umělkyně stále v dramatickém souboji samy se sebou: od počátků, v nichž experimentovaly s malířskými gesty až po volné citace raně renesančního výtvarného jazyka. Vždy je tu však cosi podivného, někdo se šklebí, někdo má trochu disproporční tělo, někdo zase nazelenalou barvu kůže. V této děsivé nehybnosti, kde slunce září skoro neustále jako v poledne, není zkrátka příliš jasné, kdo drží v rukou reálnou moc. Michel Foucault by jistě odpověděl, že ji má každý ze jmenovaných, moc je dnes již všudypřítomnou konstantou, která nenápadně ovládá a disciplinuje naše každodenní jednání. Umberto Eco by doplnil, že zhoubnou moc mají ti, kteří si myslí, že poznali totalitní pravdu v umění, ti, kteří svádí boj s modernismem, jsou proti různorodosti estetických forem, proti ošklivosti či lehké divnosti.

Slavná definice tzv. věčného fašismu v přednášce od Eca ostatně spočívá v konstantách jako je konzervativní tradicionalismus, podněcování heroismu, machismu či elitářství. Pro politickou nadvládu, která splňuje tyto rysy (a dnes je to bohužel tristně aktuální), bude totiž kultura vždy podezřelá do té míry, v níž je identifikována s kritickými postoji a analytickým myšlením. I proto se v třetím obrazu zjevuje svět elity jako komedie dell´arte: v této poněkud tragické komedii nesmí nikdo ztratit tvář, role všech jsou předurčeny. Tyto hry často zesměšňovaly vládnoucí třídu, která by se mohla přeci jednou zastydět... Asi není s podivem, že na obraze je diváctvo spíše nezúčastněno, byť ne unuděno – je vůbec možné, aby umění něco změnilo? Pojítkem celé výstavy je tak pomyslný boj s mocí: tou vnitřní, kterou si vytváříme my sami a tou vnější, která ale naše jednání ovlivňuje taktéž. Je tu přítomné napětí mezi světem umění, jež se symptomaticky uzavírá sám do sebe a vytváří tak často absurdní a zbytečné vnitřní tlaky, a mezi politicko-mocenskými silami, které se zmítají ve válkách a jsou charakteristické techno-oligarchickou povahou.
Všechny obrazy spojuje jakási podivnost či ošklivost: jedním z rysů této jinakosti je skutečnost, že je mnohem rozmanitější než krása, ta může být jednotná a diktující. Vystavené obrazy tak záměrně pracují s formální krásou, ale také s estetikou grotesknosti a podivna. Vše je zdánlivě malířsky uhlazeno, ale také jsou tu jemné odchylky, jejichž filozofický a společenský potenciál rozpracoval kromě Eca rovněž například Michail Bachtin. Grotesku spojenou s karnevalovou kulturou chápe jako nutné vyjednávání s realitou: smích je nejen osvobozující, ale také vypovídá o skutečných potřebách lidí, stírá hierarchické struktury a mocenské rámce, dráždí čistou racionalitu. Divnost i proto vadí totalitním režimům a těm, kteří chtějí mít moc: je totiž těžko předvídatelná, nezapadá do jasných struktur. Kritika politické moci je tak v této sérii pevně spjatá s estetikou podivna.

Pomyslným dovětkem příběhu o moci a umění může být přítomnost malého našeptávače, archetypálního ďáblíka, jenž má svoji výsostnou pozici ohraničenou světly. V iluminovaných rukopisech jsou tyto postavy interpretovány jako tiší narušitelé morálky, v západoafrickém folkloru jsou anansi zrádní pavouci snažící se šířit ponaučení, ve zmiňované komedii dell´arte jsou zase přítomní úlisní sluhové, kteří nemají konzistentní charakter, hrají to na více stran. Všechny je ale pojí touha změnit jistý status quo. Někdy to dělají pouze pro sebe, jindy zase skutečně pro dobro věci.
Dominika Dobiášová tedy ve výstavě Prolog zahajuje symbolickou cestu, která je zároveň silně sebereflexivní. Pokládá si totiž skutečně nelehké, a přitom zásadní otázky: Jaký skutečně kritický a angažovaný potenciál umění má – a jakou roli v tom hraje malba? Uzavírá se umění samo do sebe a vzdaluje se tak čím dál tím více světu kolem? Možná je ale zmiňovaná potutelnost jednou z možných cest, jak bojovat proti diktátu – a to jak uměleckému, tak tomu politickému. Smát se, až se za břicho popadat. Pokud jsme všichni jenom součástí absurdního divadla, můžeme se zkusit radovat z procesů tvorby, z odchylek, které umění vytváří a tím narušuje a irituje ty, kteří touží po strnulé jednotě. Ostatně, z larvy se jednou musí vyloupnout motýl a někam odletět.